Vidět polovinu sestavy slavné PANTERY (Phil Anselmo, Rex Brown) nebo vedoucí členy předních sludge metalových formací z amerického jihu, ať už v tomto případě mluvím o CORROSION OF CONFORMITY (Pepper Keenan) nebo CROWBAR (Kirk Windstein), nepatří v našich končinách zrovna k častým a tradičním koncertním zážitkům. Nejen kvůli této skutečnosti, ale zejména kvůli samotné muzice skupiny DOWN, ve které se již před mnoha lety všechny výše zmiňované kapacity setkaly, jsem si jejich koncert prostě nemohl nechat ujít. V zaprášených hlubinách poloviny devadesátých let, byli DOWN jen pouhým krátkodobým bočním projektem, kde si Phil Anselmo plnil své soukromé tužby a spolu se členy výše jmenovaných souborů tvořil materiál oslavující odkaz ranných BLACK SABBATH a moderněji vystavěné psychedelie dávných sedmdesátek. Mluvím samozřejmě o albu „Nola“ (1995), které vzešlo z této doby. Dnes je tomu však trochu jinak a DOWN jsou již nějaký ten rok plnohodnotnou, funkční a aktivní kapelou. Důkazem jsou další dvě zdařilá alba, a to jak „Down II: A Bustle In A Hedgerow“ (2002) či „Down III: Over The Under“ (2007), která nám hoši naservírovali v průběhu tohoto desetiletí a na kterých si do sytosti užijeme směsi syrového stone metalu, jižanského boogie i blues.

Okolo sedmé hodiny večerní se prostor uvnitř pražského Roxy začal neprodyšně zaplňovat. Za asistence téměř hodinového filmu, který nám byl promítán na plátno rozvinuté přes pódium, rostlo i očekávání přítomných. A věřte mi, že místo s větší koncentrací neoholených kuřáků by bylo v tu chvíli v Praze jen velmi těžko k nalezení. Zmíněný dokument rovnoměrně střídal kuriózní záběry z minulého turné DOWN po Evropě s historickými videozáznamy koncertů jejich velkých vzorů ze sedmdesátých let. Když kapela naběhla před osmou na pódium, a to souběžně se závěrečnými titulky dokumentu, pochopil jsem další smysl projekce. Skupina se totiž v průběhu promítání mohla nerušeně připravovat a ještě mít přehled o čase svého startu. Ten proběhl okamžitě. Plátno padá dolů – přicházejí DOWN.

Tak tedy ke koncertu samotnému. Musím říci, že jak je téměř vždy zvuk v Roxy problematický, tak ten večer jsem žádné opravdu velké nedostatky nezaznamenal. Je to sice překvapující, ale po celou dobu koncertu jsem měl pocit, že to nešlo udělat lépe. Kapela od začátku šlapala jako pečlivě seřízený stroj a zhusta valila před sebou celé tuny kytarové špíny. Nalevo operovali (z pohledu diváků) Rex Brown a Kirk Windstein, napravo Pepper Keenan, vzadu vše jistil Jimmy Bower a mezi tím vším pak řádil rozpumpovaný „macho-boy“ Phil Anselmo. A ten byl v ten pátek opravdu fantastický. Jeho přednes byl dokonale srozumitelný, bez sebemenších problémů si poradil se všemi svými hlasovými polohami. Kirk Windstein připomínal ze všeho nejvíce nějakého motorkářského strejce z amerického vidlákova a v naprostém klídku se věnoval svým hutným riffům, do kterých si jen tak mimochodem podupával. Rex Brown byl stejný jako v dobách PANTERY, Pepper Keenan pak obstaral většinu vyhrávek a sólových partů. Vlastně na mne Keenan působil (hned vedle Anselma) jako největší katalyzátor celé kapely. DOWN nakonec odehráli zcela vyčerpávající sadu dvaceti skladeb, kterou rovnoměrně rozdělili mezi všechny tři své nahrávky. Osobně mám asi nejraději poslední album „Down III: Over The Under“ (2007), a tak jsem si vychutnával skladby jako „The Path“ nebo „On March The Saints“. Vrcholné číslo však představovala „Ghosts Along The Mississippi“ z druhého alba. Šizena nebyla ani nahrávka „Nola“ (1995), ze které rovněž zaznělo hned několik skladeb. Přiznávám však, že první energičtější hodina koncertu mě bavila o poznání více. V té druhé totiž o něco častěji docházelo na dlouhé a velmi pomalé bluesové žalmy, které se občas slévaly do jediného celku a v určitých chvílích dělaly koncert trochu nudným. I tak si však myslím, že DOWN odehráli parádní sadu takže nikdo z příchozích určitě nemusel litovat své návštěvy. Skvělý a velmi netradiční zážitek.